Úvodní strana
O násRepertoárSouborFotogalerieVstupenkyKontakt

Tělo

Eve Ensler


hrají: Jitka Asterová, Dáša Bláhová,Míša Sajlerová
režie: Irena Žantovská
překlad: Dáša Bláhová
design: Visage Factory


„Tělo” je volným pokračováním slavných „Monologů Vagíny” tentokrát o těle celém.

Slovo režisérky
Naše nové nastudování hry Tělo v české premiéře volně navazuje na uváděné Monology vagíny, a to nejen osobou stejné autorky, ale též metodou zpracování v žánru publicistického divadla. Eve Ensler se znovu vydala na cesty, aby opět vyzpovídala řadu různých žen a z jejich autentických zážitků a příběhů zkomponovala ten svůj - ryze osobitý         a výsostně divadelní. A tentokrát objela doslova celý svět. Na jevišti uvidíte vedle sebe hrdinky z Ameriky, Itálie, Indie, Afriky, Afghánistánu či třeba Brazílie, výkonné manažerky i ženy v domácnosti, postavy mladé, staré, opuštěné, milující i milované, relativně spokojené i zoufale nešťastné. To, co je tentokrát spojuje, je příběh jejich těla a jejich způsobu přijímání této ne vždy dokonalé součásti nás samých. Naše ideální tělo, tak jak ho vidíme ve svých představách, a naše reálná tělesná schránka, ve které žijeme naše životy, mohou být dvě tak diametrálně odlišné věci, že snaha alespoň trochu je k sobě přiblížit přináší různorodé zážitky tu s humorným, tu s osudovým koncem, situace plné odříkání při rodinných večeřích, situace plné bojovnosti a urputnosti v posilovnách, situace plné bolesti i nesplnitelného očekávání v ordinacích plastických chirurgů. Přinášíme na jedné straně svět žen, pro které se vylepšování vlastního těla stalo životní filozofií a celoživotní náplní, a na druhé straně svět jiných žen, které mají co dělat, aby své tělo vůbec udržely při životě - jako Lea v Africe.
Základní linií této inscenace je obraz našeho těla jako symbolu obrazu nás samých, který ovšem spočívá na další silné rovině významového sdělení - a tou je mediální obraz našeho ideálního těla podle reklamních odborníků z lifestylových časopisů a modelingových agentur. Nástup globalizace s sebou přináší také globalizované, masmediálně zabalené a reklamně upravené návody na to, jak správně a dobře vypadat. A zástupy žen, které podléhají a snaží se dostát ideálu někdy i za cenu násilí na sobě samých.
A tak nakonec je nejlepší věnovat pozornost spíše než svému tělu své duši, neboť ta je neopakovatelná a zatím pro ni nebyly přijaty míry 90-60-90. A krásná dobrá duše nutně propůjčí zpětně krásu i našemu dobrému tělu, i když možná ne přesně podle fotografií z časopisu Cosmopolitan. 

Irena Žantovská

Bonmoty ze hry

...........Moje tělo bude moje až zhubnu.
Budu jíst malé porce a malé kousky. Zavrhnu zmrzlinu.
Budu se čistit zelenými šťávami. Čokoláda je jed a těstoviny trest.
Už nikdy nechci být plná.
Chci mít hlad! Chci umět hladovět. Prosím!.......................................

.......Chleba je Satan.
Přestala jsem jíst chleba...je to jako bych přestala jíst vůbec. Jím suchary, ty mají nejblíž k chlebu.
Jedna přítelkyně mi tuhle řekla “Eve, tvoje břicho nemá nic společného s dietou” “Cože?” “Je to životní změnou, co potřebuješ je testosteron” řekla
No – už si představuji co se ze mne stane, až mi úplně zakážou chleba a narvou mne
testosteronem...ASI MASOVÝ VRAH..........

Jako malé holky se mne ptali, čím bych chtěla až vyrostu. Odpověděla jsem: „Já bych chtěla být dobrá.!“
Nevím jestli jsem tím myslela, že chci dobře vypadat či být hodná-správná-skvělá-dokonalá-perfektní-úspěšná. Prostě - DOBRÁ.
Jenže jak se člověk stane dobrým? Na to nejsou školy, univerzity, doktoráty. To je těžší než se stát doktorem, astronautem
nebo i  plavčíkem.
Ovšem pro mne být dobrou a dobře vypadat byla jediná cesta, která v mém životě měla smysl. Vše ostatní se pak srovná - budu oblíbená, populární, úspéšná a smrt se vyhne a půjdu rovnou do nebe.
V padesátých letech, kdy jsem vyrůstala, byly dívky samozřejmě dobré a dobře vypadaly. Byly hezké, slušné, hodné, veselé, poslušné. Nosily blonďaté trvalé, široké spodničky, sametové pásky, špičaté podprsenky. Čekaly na vdavky. Čekaly až jim je doma povolí. Kolena držely pěkně u sebe, dokonce i při sexu.
Dnes dobré dívky nastupují do armády, šplhají na vysoká místa, chodí do posilovny, malují se - a to jak heterosexuály, tak lesbičky. Jedí málo. Vlastně nejedí skoro nic. Jsou hubené. Jsou perfektní.
Já jsem nedokázala být perfektní... já... mám - BŘICHO. Já jsem nedokázala být DOBRÁ.
A je mi z toho spatně. Rozumíte mi?
Ženy, ať jsem je potkala kdekoli na světě, nenávidí jistou část svého těla. A velkou část svého života stráví jeho opravováním. Májí plné koupelny krámů, které mají něco vyhladit, zmenšit anebo zvětšit a plné skříně šatů, které mají něco ukázat anebo něco zakrýt.
Je to jedno v kterém koute světa, jestli v Teheránu, kde si ženy nechávají rozbourat nos aby vypadaly míň irácky, nebo v Pekingu, kde si nechávají rozlámat nohy a přidat kus kosti, aby měly dlouhonohé, anebo v Japonsku, kde si řežou šikmé oči. Proč? Aby je neměly šikmé anebo v Dalasu, kde si přiřezávají chodidla, aby se vešly do modelů Blahníkových bot.

 

 

 

 

| tisk | pdf |
Copyright: Dasha Bláhová © 2006-2017 • Design: Jan ChaloupekPowered by: Web2.czTech. support: Xland.CZ
Intimní divadlo Bláhové Dášitel.: +420.606 564 044 • e-mail: